Studna9 - 2014

aneb na vohozu záleží



Nevím, jak to funguje u vás. Podtitul "Hra, která vás nakrmí" mají Svíčky. Mě ale vždycky nakrmila toliko jen Studna. Na osmé stanoviště se prostě těším už na startu. Dobrá motivace se cestou příliš nezdržovat.

Minulý měsíc na Sově v Hradci jsme vedli týmovou debatu o tom, že hráči šifrovacích her chodí na své soutěže oděni jako vagabundi a že by se s tím mělo něco dělat, aby neděsili po nocích nic netušící obyvatelstvo, které potom s hrůzou v očích volá policii, bez jejíž asistence v nejnevhodnější dobu si už ani šifrovačku nedokážeme představit. Že budu mít příležitost jít v tomto příkladem už takhle brzo, jsem tehdy samozřejmě netušil. Karel rozhodl a tak se na start dostavujeme oblečeni do obleku a šatů. Nejsem si úplně jistý, zda to větší pozornost vzbudilo tam, nebo už cestou, neboť batoh s přivázanou karimatkou není úplně standardní doplněk saka s kravatou. Měl jsem neodbytný pocit, že mě spolucestující mají za chudého obchodního zástupce, který nemá na hotel, a tak řeší nocleh přespáním ve stanu.

Na startu dostáváme obálku a po nutných formalitách může hra začít. Po parku se začnou rozlévat tóny hymen několika států. Rozpoznat je nám nedělá zvláštní problém, což se nedá tak úplně říct o čtení tajenky. Přísahám, že jsem ten postup zkoušel, ale poté, co odešly dobře dvě třetiny týmů to naštěstí Karel zkouší znovu a počítá počty slov dobře, takže se můžeme konečně hnout z místa. Začátek jsme tedy ani tentokrát nepřepálili.

Přesun na Zličín na autobus bereme v pohodovém tempu. Máme totiž informaci, že autobusy jedou dva v rozmezí pěti minut. Poté, co vidíme asi milion lidí, kterak se snaží dostat do třista sedmičky, rozhodujeme se, že jedeme tím druhým, který sice odjíždí později, ale v Unhošti má být dřív a krom toho v něm pořád zbývá polovina sedaček prázdných. Další jeho nespornou výhodou je i to, že do cíle cesty skutečně dojede, což se, pro poruchu převodovky, jednomu z konkurenčních autobusů nepodaří. Jediný zádrhel tak je, že neodjíždí ze stanoviště 6, jak usilovně tvrdí IDOS, ale ze dvojky. Takový trik nás však nemůže zastavit.

Rozlepujeme obálku na lavičce před kostelem, ani si nesedáme, klávesnice vypadá mnohem průchodněji než loni. Získání řešení je dílem okamžiku a odcházíme právě včas, protože dorazila skupina týmů, kteří jeli tím nacpaným autobusem. Náš další cíl bude hráz rybníka Bulhar.

Mezitím se ze šera stává celkem solidní tma. Před námi je úloha, která musí nadchnout každého šifrátora. Ostatní hry poznáváme poměrně lehce, princip je jasný. Ostatně stejná kolečka do sluníčka měla i kvalifikace na Tmou, takže není nad čím přemýšlet. Najít v mapě hospodu U Spalů je možná těžší, než vyřešit šifru. A najít k té hospodě správnou cestu je rozhodně nejtěžší. Naše myšlenka vyrazit po modré značce naráží na to, že trasa není v terénu značena. Fakt ani ťuk. V průběhu přesunu opouštíme správnou cestu a ocitáme se na kraji nějakého pole. Máme na výběr pole přejít a doufat, že tam u toho stromořadí na druhém konci je žlutá, na kterou se chceme dostat. Nebo můžeme pokračovat podél srázu zase do lesa. Volíme tuhle druhou cestu. Pěšina se ale stáčí k jihu a následně k východu. Krosnout to trním ze skály nám nepřipadá rozumné. Přece jen kravata není dostačující výbava pro horolezce. Tušíme průšvih. Ano, vyšli jsme z lesa na druhém konci toho pole a krom toho, že tam ta žlutá není, tam není ani žádná cesta. Na obojí se dostaneme asi po dalším půl kilometru pochodu proti potřebnému směru. Fuj.

Do Nouzova přicházíme na 15. místě, což je mnohem lepší, než jsme čekali. Těžko říct, kde se mohli cestou v bahně utopit ti, co šli spodem kolem potoka. Stanoviště v hospodě využíváme k občerstvení, které se skládá z čaje a rumu. Na zdraví! A taky stříháme kouli, lepíme kouli, koulíme kouli a zjišťujeme, že půjdeme na kopec a ještě k tomu Vysoký. A krom toho taky daleký. A s mapou, která nemá v lese s realitou společného zhola nic. Takže když dojdeme na kopec a výš už to nejde, hledáme, kde ten Vysoký vrch je. Po chvíli marného hledání kudy pokračovat se otočíme a zjišťujeme, že cedule a pomníček jsou celou dobu přímo za námi. Druhé fuj.

Přebývající a vynechaná písmenka nás baví. Po větě "Láska přece prochází žaludem" se raději neptám, kdo šifru vymýšlel. Kromě šifry se nám taky líbí, že další stanoviště není daleko. A taky, že cesta je s kopce. A že tam vede značená cesta. A že jsme s tím hotovi dřív, než ten tým vedle nás. Prostě samá pozitiva a životní jistoty.

Přesun k elektrickému vedení je nakonec o něco delší, než se původně zdálo, ale zase po pohodlné cestě. Šifra samotná se řešení nijak nebrání, ale totéž se nedá říct o našem kružítku, které buď nekreslí vůbec, nebo kreslí útvary, které se kružnicím nepodobají ani vzdáleně. Asi mu utáhnu šrouby. Doslova. Podle oficiálního řešení to prý byly rovnostranné trojúhleníky. Pche, nerušte nám naše kruhy!

Pokračujeme do Chyňavy, oceňujeme, že tu chcípl pes a nejezdí žádná auta. Na stanovišti tu luští spousta týmů a nevypadají, že by chtěli odejít. Co se dá dělat, asi je budeme muset předběhnout. Na šipky koukáme jako na zjevení. Na šipky s rámečky a linkami koukáme jako na zjevení. Nápad - mapa - Jo! Koukáme na ostatní týmy v dohledu - koukají na to, jako na zjevení. Jsme škodolibí, takže nás to těší. Sice nám to trvá ještě dost dlouho, ale něco bysme tu mohli trhnout. A další stanoviště znamená jídlo, tak ať už tam jsme.

No a už tam jsme. Na kopci a u klobásy. Šifru vyzvedáváme na 7. místě, ale šifra musí počkat. Plnění žaludku je prostě přednější. Pak je přednější ještě objednávka teplého čaje. A pak už je čas pustit se do hada a svižně z něj vylámat řešení "Studna pět", což sice nedává příliš smysl, ale když už to máme, tak to taky předáme orgům, že jo. Co jinýho s tím. A samo, že to je blbě. Naštěstí se člověk okamžitě chytá za hlavu, vždyť řešení mělo být jednoslovné! Tak tedy jinak - "Stud na pět", napadá nás hanba, chvíli diskutujeme, jestli je to dostatečně "stud", nic lepšího nás nenapadá, tak v klidu dopijeme a napodruhé už nám to prochází a my hledáme, kam nás posílají dál... Jo to je až tamhle, tak to potěš koště.

A jak je to daleko, tak je to těžký. V našem podání průšvih po všech stránkách. Naštěstí, na rozdíl od několika jiných týmů, jsme aspoň tu hasičskou zbojnici našli hned. Řešení pak hledáme zoufale dlouho. Ty obrázky prostě musí mít něco společného, ale co. Všechno nám dochází až ve chvíli, kdy někdo z opodál přišedších Happy Matfyzáků zařve do mlhy, která by se dala krájet, že padesáti eurovku nikdy neviděl. Co se dá dělat, jedna část je jasná, ale řešení stejně ne a ne přečíst. Vyzkoušíme všechno, samozřejmě včetně správné varianty, ale nic. Nakonec bereme nápovědu a jsme za to docela rádi, protože způsob jakým jsme přišli k euroobrázkům nám úplně košer nepřipadal. S nápovědou už je všechno jasné úplně. Zase na kopec.

Na kopci získáváme zprávu, že zpráva je na rozhledně. Samozřejmě nahoře. Pohledem na hodinky zjišťujeme, že jsme tu, naštěstí i bohužel zároveň, příliš brzo, takže druhou část zprávy zíkáváme na telefonu zadarmo, tedy bez lezení vhůru. Použití druhé fólie je jasné, její přiložení na mapu pro nás logickým způsobem dává krásný výsledek 240 stupňů 1,6km. Posíláme na ověření a dostáváme zprávu že azimut není v pořádku. Místo se nám ale líbí tak moc, že to přece jen jdeme zkusit. No co, nebylo to tam. Po dalších dvou marných pokusech získáváme SMS ověření místa s odpovědí "správně". Sláva, můžeme vyrazit k tomu správnému kříži, co není v mapě.

Cestou samozřejmě jako první najdeme kříž, který v mapě je, ale u něj, celkem z pochopitelných důvodů, nemůžeme, přes usilovnou snahu, spárovat zadání. Další kříž už je ten správný a brousíme si zuby na předběhnutí aspoň některých týmů, protože tu ještě je z koho vybírat, a protože to po dvou předchozích šifrách potřebujeme pro nutné zvýšení sebevědomí. Řešíme reverzně. Jak z toho vymlátit "Chrustenice"? No tohle písmeno s tímhle jsou stejný, tohle s tímhle taky, tohle bysme chtěli, aby bylo É... A pak dvě diska musí být I a pak... nám došlo, jak to s těmi hudebními styly je, akorát nevíme, jestli šmrnc je jazz, ale jsme přesvědčeni, že u toho hřiště kdyžtak už "něco na tři" najdem.

Po kratší procházce vesnicí, nebudeme tomu říkat bloudění, se ocitáme na hřišti u jezu. Koukáme, že je tu fůra lidí a že už nemáme zas tak moc času. To první nás těší, to druhé ne. Pro vyzvednutí šifry je nutné překonat jakousi podivnou lávku přes jez. Vydržela, ale asi spíš silou vůle než pevností materiálu. Plochy, délky a objemy máme rychle, jejich mapování do textu taky, je jasné, že to bude potřeba nějak seřadit. Líbil by se výsledek Loděnice, nejlíp něco jako nádraží. To z toho sice zaboha nemůžem dostat a tak nás zachraňuje pozorování, že jednotlivé skupiny mají všechny 7 prvků. Násilné roubování pátého pádu do poslední věty zvoláním "náměstí, ulice, dome..." pak neumožňuje pochybnost, jak řešit. Sám nevím, jak v textu inteligentně oslovit dům nebo ulici tak, aby to nevypadalo, že jeho autor má doma dobrej matroš.

Skoro jsme se s tím nádražím trefili. Vyšla hospoda na náměstí. Současně s námi se zvedají i Happy Matfyz Friends a my máme obavu o úspěšné zdolání cílového úkolu proti takovému soupeři, pokud ten úkol bude příliš intelektuální. Naštěstí nebyl - hrály se kuličky. K výhře nám stačily dvě kola. A pak už jen chvilka napětí, jak to s námi dopadlo. A dopadlo to dobře, získáváme medaile za 2. místo a můžeme se jet domů vyspat.


Výsledek: 2. místo, Text: Javky


Průchod stanovišti
Místo Od Do Na šifře Poznámka
Praha - Zličín 17:10 18:20 1h 10min
Unhošť, náměstí 19:03 19:10 7min
Unhošť, Bulhar hráz 19:25 19:37 12min
Nouzov, restaurace U Spalů 20:34 20:50 16min
Vysoký vrch, rozhledna 21:53 22:08 15min
El. vedení na modré značce 22:50 23:05 15min
Chyňava, kříž 23:52 01:25 1h 33min
Vrch Kamenná, kříž 01:56 02:40 44min
Malé Přílepy, hasič. zbojnice 03:27 06:40 3h 13min nápověda
kóta 461, rozhledna Lhotka 07:12 09:20 2h 08min
kříž v lese, 1.6km 53° 10:15 10:35 20min
Chrustenice, hřiště 11:15 12:07 52min
Loděnice, restaurace Ve století 12:29 12:43 1hra 2kola

Zdroj: Karta týmu